Děti války 2q2m3u

Když se řekne Lékaři bez hranic, mnozí si představí chirurga ve stanové nemocnici se skalpelem v ruce. Spousta krve, šití. Když to jde dobře, za pár týdnů je pacient zase na nohou, žije svůj obvyklý život. Na mise ale naši spolupracovníci jezdí pracovat i s něčím mnohem méně hmatatelným - s lidskou psychikou. A ta vyžaduje mnohem delší čas, aby se zhojila.

Děti, o kterých autorka píše, prožily pro Středoevropana často nepředstavitelná muka: jednomu chlapci uhořel bratr přímo před očima; jedna z dívek zdánlivě přišla o naději na spokojený život kvůli popáleninám, které jí zjizvily tvář; spousta dětí má noční můry, trápí je pomočování, bojují s agresí. Musely za dramatických podmínek uprchnout ze svého domova, aby se v nové zemi staly bezcennými občany a jako děti uprchlíků snášely posmívání spolužáků ve škole. Tedy v tom lepším případě.

Místnost, kde probíhá terapie, je často jediným místem, kde se mohou cítit bezpečně. Kde si mohou dovolit být dětmi. Své pacienty Kateřina pro účely této knihy nazývá příznačnými arabskými jmény: Mughlaq / Uzavřený, Alkham / Drsný, Maqbul / Slušný, Baryi / Divoká, Mahdub / Líbezná, Gawiun / Silná atp. Snaží se najít klíč k jejich problémům, i když ji práci ztěžuje celá řada faktorů. Se svými pacienty komunikuje skrze překladatelku; musí neustále balancovat na hraně toho, co je společensky přijatelné - ať už je to tabuizované téma sexuality nebo podaná ruka k pozdravu, která mezi ženou a mužem zůstává bez reakce. Musí zvládat extrémní pracovní tempo. Jde do práce, protože teď je na misi a teď ji tady děti potřebují.